Bydlení představovalo jeden z největších dobových sociálních problémů. K dispozici bylo málo bytů nízké kvality. Nezřídka žily v jednom bytě nedobrovolně dvě nebo dokonce více generací jedné rodiny.

• Bytů byl nedostatek. Během druhé světové války byla část bytů zničena v bojích nebo při bombardování a nové se téměř nestavěly. Po válce se pak intenzivně začalo s výstavbou hlavně v preferovaných průmyslových centrech, například v Ostravě. Situace byla problematická zejména v Praze, kde ještě na počátku 60. let vznikalo méně nových bytů než v ostatních krajích. V důsledku toho novomanželé často žili po svatbě v jedné domácnosti s rodiči či prarodiči a teprve později získali vlastní byt. 

• První panelová sídliště vyrostla hlavně na okrajích měst. Sídliště poskytovala bydlení spoustě lidem, chyběla na nich ale takzvaná občanská vybavenost, tedy to, co je potřeba pro život - prodejny, jesle, školky, školy, dětská hřiště nebo parky. Někde nebyly dokonce ani chodníky, takže se lidé žijící na sídlišti v deštivých dnech brodili ke svým domům blátem. Pro stát bylo důležité postavit sídliště s mnoha byty, méně důležité už pro něj bylo to, jak se lidem na sídlišti bydlí.
   
• Státní byty přidělovaly národní výbory podle pořadníků. Do těchto seznamů se zapisovali zájemci a zájemkyně o byt a pak čekali, až na ně přijde řada. Přednost dostávali vybraní žadatelé a žadatelky, kteří pracovali např. u policie, v armádě, nebo funkcionáři a funkcionářky KSČ apod. Rychlost vyřízení žádosti se odvíjela také od místa, kde byla podaná. Nejdéle se čekalo ve velkých městech; v Praze to mohlo trvat i řadu let. Někteří lidé to urychlili tím, že se odstěhovali za prací do místa, kde se nabízela práce i byt současně.