Osobní život žen v době socialismu

Osobní život v socialistickém Československu se často značně odlišoval od politické reality hlásané komunistickým režimem. Na jedné straně zaznamenáváme brutální pošlapávání lidských práv a paralelně společenské, z dnešního pohledu až liberální změny.

Sexualita v době socialismu

Období státního socialismu nebylo zdaleka sexuálně prudérní. V Československu se věnovala pozornost sexu jako pojítku partnerských vztahů a kladl se velký důraz na sexuální spokojenost žen. Sexem se zabývalo celé jedno vědní odvětví, sexuologie.

výzkum orgasmu

antikoncepce

potraty

menstruace

queer dějiny za socialismu

Slast a orgasmus jako základ manželství

Československo drží v oblasti sexuologie jisté prvenství: Sexuologický ústav tu fungoval jako první univerzitní instituce svého druhu na světě, a to od roku 1921.
Po válce se činnost Sexuologického ústavu rozjela na plné obrátky. Zkoumal se ženský orgasmus či mužská homosexualita. Odborníci a odbornice radili na základě výzkumů lidem, jak žít spokojený a šťastný život, a dávali doporučení vládě, jak nastavit rodinné politiky. Československo legalizovalo přístup k potratu na žádost ženy v roce 1957 a dekriminalizovalo homosexualitu v roce 1961. Obojí dlouho předtím, než tak učinily západní země.
Už v 50. letech se v Československu v oboru sexuologie začala prosazovat myšlenka, že pro spokojenost v partnerském vztahu je důležitý dobrý sex. Lidem, kteří se chtěli vzít, se radilo, aby si zkusili, jestli si i v tomto ohledu vyhovují. V podstatě se doporučoval předmanželský sex!

Zkoumání orgasmu kvůli plodnosti

Ženský orgasmus se začal zkoumat na samém začátku 50. let, a to ze zajímavého důvodu: kvůli plodnosti. Tehdy se totiž nevědělo, jestli ženské vyvrcholení souvisí s početím. A tak se zorganizoval rozsáhlý sexuologický průzkum mezi ženami těhotnými a těmi, kterým se počít nedařilo. Zjistilo se, že těhotné mají lepší sex, častější orgasmus a láskyplnější vztah s manželem. Jako lék na nedostatek orgasmu tedy odborníci a odbornice doporučovali více lásky a rovnosti mezi partnery.
Na začátku 60. let přibylo doporučení, aby se muži podíleli na péči o děti a domácnost – jen tak budou mít ženy chuť na sex a budou si ho více užívat.

Zdroj: shutterstock.com

Trénink sexu v 70. letech

V 70. letech se u nás začal trénovat sex, a to na kuriózním místě: v psychiatrické léčebně. Jeden psycholog si totiž mezi svými pacienty a pacientkami všiml, že si stěžují mimo jiné na špatný sex v manželství. Pozval tedy oba partnery, aby strávili pár týdnů v léčebně, a osvojili si tak lepší sex. Trénoval je hlavně v technice sexuálního styku. Během terapeutických sezení společně identifikovali, v čem má pár problémy. Manželé pak dostali kartičky s popisem a nákresy, co dělat jinak a lépe. V noci se pak oddávali tréninku ve speciálním zvukotěsném domku, který byl za tím účelem v areálu psychiatrické léčebny postaven. Tyto sexuální nácviky měly vysokou, 76% úspěšnost.

Antikoncepce

Nitroděložní tělísko Dana z roku 1977
Zdroj: Museum für Verhütung
und Schwangerschaftsabbruch (muvs.org)

antikoncepce
Vladimíra H. (*1954)

audio (cca 1 min.)

Až do poloviny 60. let se jako forma antikoncepce nejčastěji používala přerušovaná soulož (téměř v 70 % případů) a kondomy (asi 20 %). Vzdělanější lidé kondom užívali až čtyřikrát častěji než ti méně vzdělaní. Jen malá část lidí používala pesary a spermicidní želé.
Takové antikoncepční chování nebylo spolehlivé a docházelo k nechtěným těhotenstvím. Ještě před uzákoněním umělého přerušení těhotenství se ženy v průzkumech přiznávaly, že šly tajně na potrat, a to dokonce víc než jednou.

Antikoncepční pilulka se nejdřív neprosadila

Antikoncepční pilulka se v Československu objevila až v roce 1965. Ani pak se ale neprosadila. Důvodů pro to bylo několik: gynekologové a gynekoložky nechtěli pilulku předepisovat mladým ženám a těm, které ještě nerodily. Obsahovala totiž vysoké množství hormonů, a existovaly tak obavy o zdraví žen při dlouhodobém užívání.
Na konci 60. let se rozšířilo nitroděložní tělísko, kterému se říkalo DANA: dobrá a neškodná antikoncepce. Uživatelky hlásily, že se nebojí otěhotnění a že se zlepšil jejich partnerský život. Mezi ženami bylo tělísko oblíbené nejspíš i proto, že v případě selhání měla žena automaticky nárok na potrat, bez nutnosti předstoupit před tzv. potratovou komisi.
Když se na konci 80. let monitorovaly antikoncepční praktiky, vyšlo najevo, že polovina žen měla zkušenosti buď s pilulkou, nebo s tělískem. Přibližně stejný podíl žen zdůrazňoval, že důvodem k užívání antikoncepce byla vidina dobrého sexu.

Potrat a právo rozhodovat si o mateřství

Právo na potrat z rozhodnutí žen bylo napříč socialistickou Evropou uzákoněno v polovině 50. let.

V Československu byl zákon o umělém přerušení těhotenství přijat v roce 1957.
Ženy už nemusely chodit k tzv. andělíčkářkám, které prováděly potraty natajno, což nezřídka vedlo ke zdravotním komplikacím, a někdy dokonce i ke smrti.
Právo na potrat tedy bylo uzákoněno nejen kvůli ochraně zdraví žen, ale také z důvodu jejich zrovnoprávnění. Ženy, které se mohou svobodně rozhodnout o svém mateřství, si mohou být skutečně rovny s muži.

Potratové komise

Ženy musely své důvody k potratu vysvětlit před tzv. potratovou komisí. Ta byla zpočátku složena z lékařů a lékařek, ale časem se do ní dostaly i „zkušené matky“, které měly za úkol ženám pomoci najít jiné řešení jejich často tíživé situace tak, aby si mohly dítě nechat.
Komise schvalovaly žádosti o potrat ve více než 90 % případů. Nechtěně těhotným ženám se před ně jistě nepřistupovalo lehko.

Počty potratů

Region střední a východní Evropy vedl v 70. letech světové žebříčky potratovosti. Mezi jednotlivými zeměmi ale byly výrazné rozdíly. Nejen katolické Polsko, ale i nepříliš nábožensky založené Československo se řadily k zemím s relativně nízkou mírou potratovosti: na dva až tři porody připadal jeden potrat. Naproti tomu v Maďarsku potraty převyšovaly počty narozených o třetinu.

Zdroj: Historická statistická ročenka ČSSR 1985, vlastní zpracování

potratové komise
Anna K. (*1948)

audio (cca 1 min.)

Menstruace za socialismu

Ačkoliv je menstruace přirozenou součástí života žen, diskuze o tomto biologickém procesu byla (a často bývá i dnes) tabuizována a opředena mnoha mýty. Menstruační potřeby za několik dekád prošly podstatným vývojem, v období socialismu se ovšem jednalo o velmi omezené a podpultové zboží, které se zpravidla dalo jen těžko sehnat.

„Chceme vložky mezi nožky”

Menstruační potřeby byly za socialismu nedostatkovým zbožím. Na pultech obchodů nechyběly kvůli selhávajícímu systému centrálního plánování jenom vložky a tampony, ale například i toaletní papír. Jednalo se zejména o konec 80. let, kdy k nedostatku hygienických potřeb přispělo i vyhoření Harmaneckých papíren na Slovensku.
V roce 1988 se kvůli nedostatku dámských menstruačních potřeb dokonce uskutečnila demonstrace v centru Prahy. Protestním heslem se tehdy stalo “Chceme vložky mezi nožky!”.

Vata v síťce

V době socialismu byly k dostání pouze tři druhy vložek: vatové, buničinové a později i lepicí.
Vložky z buničiny v síťce nedržely a byly velmi nepohodlné. Vložky s lepicím proužkem, které se objevily na trhu v polovině 80. let, sice měly tehdy potenciál revolučního vynálezu, lepicí proužek však byl příliš tenký a moc nefungoval. Vložky byly nekvalitní, objemné, nepohodlné a zpravidla protékaly – ženy se tak dostávaly do nepříjemných situací a někdy si musely brát i dovolenou v práci.

Ukázka menstruačních potřeb z doby socialismu
zdroj: soukromý archiv

menstruace a nekvalitní vložky
Marie C. (*1945)

audio (cca 2,5 min.)

menstruace
Anna K. (*1948)

audio (cca 0,5 min.)

menstruace a tampony
Vladimíra H. (*1954)

audio (cca 1,5 min.)

Děvčátka, na slovíčko

Populární tehdy byla kniha Děvčátka, na slovíčko od lékařky Jiřiny Strmeňové. Jednalo se o první osvětovou publikaci o ženské reprodukci pro dívky, která v Československu vyšla. Vydalo ji nakladatelství Obzor poprvé v roce 1967 a dočkala se tří dalších vydání.
Strmeňová zde zdůrazňuje hygienu dívek a menstruaci vidí jako nezbytnou biologickou funkci pro pozdější těhotenství a mateřství, nikoliv však jako běžnou součást života, o které by měly dívky diskutovat mezi sebou či se svými partnery.

menstruace, Děvčátka na slovíčko
Ludmila M. (*1963)

audio (cca 2 min.)

Queer dějiny za socialismu

V době socialistického Československa se běžně nepoužívaly pojmy gay, lesba, homosexuál, queer, bisexuál či transgender. Tyto kategorie identit si queer lidé přisvojili (nebo jim byly přiděleny) až po roce 1989. V souladu se současnou terminologií však používáme pojem “queer dějiny”, který se týká všech osob z LGBTQ+ spektra.

Když se po nástupu komunistické strany k moci měnil trestní zákon, mnozí čekali, že se odtrestní homosexualita. Sex mezi osobami stejného pohlaví byl totiž na našem území trestný od dob Rakouska-Uherska. Nový trestní zákon z roku 1950 však kýženou změnu nepřinesl.
V roce 1950 začal sexuologický výzkum mužů, které přitahovali jiní muži. Výzkumníci chtěli zjistit, zda lze spolehlivě odlišit muže homosexuální od heterosexuálních, a také ustavit léčbu homosexuálů. První úkol se podařilo spolehlivě vyřešit: sexuologové vynalezli přístroj, který měřil reakce daného muže na různé sexuální podněty. Druhý úkol se ovšem ukázal být daleko těžším. Po osmi letech výzkumu sexuologové uzavřeli, že homosexuálního muže nelze „vyléčit“ či přeučit, aby se stal heterosexuálem. Proto od veškerých dalších pokusů o léčbu upustili, a dokonce se jim podařilo přesvědčit stát, aby homosexualitu dekriminalizoval.
Československo se tak v roce 1961 stalo jednou z prvních zemí na světě, kde homosexualita přestala být v rozporu se zákonem.

Zdroj:
Foto Libuše Jarcovjáková,
T-CLUB (1983-1985)

Dekriminalizace homosexuality v roce 1961

Zákon o dekriminalizaci homosexuality začal platit v roce 1962, ale stále zde existoval diskriminační zákon: Zatímco heterosexuální styk byl povolen od dovršení 15 let, lidem s homosexuální orientací až od 18 let. Toho mohla zneužívat StB. Někteří lidé tak byli z tohoto důvodu nařčeni ze zneužívání mladistvých. Věková hranice 15 let pro legální sexuální styk byla sjednocena až v roce 1990.
Komunistický režim nepořádal vyloženě nenávistné kampaně proti homosexualitě ani systémově nepronásledoval neheterosexuální občany a občanky.

Každodenní život queer lidí za socialismu

Na veřejnosti se o homosexualitě moc nemluvilo. Beztrestnost ale umožňovala gayům, lesbám a bisexuálním lidem žít život beze strachu z uvěznění. Dnes mnozí z nich vzpomínají, jak měli za socialismu „veselej život“ s jistou mírou autonomie či jak jim veřejné ticho o homosexualitě dávalo prostor žít rodinný život bez veřejného dohledu a vměšování.
Veřejné ticho o homosexualitě se prolomilo až s nástupem pandemie HIV/AIDS v 80. letech. Ve stejné době byl založen tzv. Socio-terapeutický klub homosexuálů, na jehož základě po roce 1989 vznikaly další gay iniciativy, včetně SOHO – Sdružení organizací homosexuálních občanů ČR (např. Men-klub, Lambda, Stud, Logos či Promluv).
Transgender lidé to měli v době socialismu ještě složitější. Od chirurgických operací byli odrazováni a ještě v 70. a 80. letech podstupovali v Československu poměrně šokující toxiterapii za pomocí LSD. „Transsexualismus" byl považován za nemoc a projev nesouladu duše s tělem. Transgender lidé nemohli žít svobodně a ještě dnes čelí mnoha předsudkům a diskriminaci – například nucené sterilizaci, pokud si chtějí změnit kolonku pohlaví v občanském průkazu.