Ženské hnutí je dlouhodobá snaha o rovnoprávnost mužů a žen. Jeho cílem je dosáhnout toho, aby ženy i muži mohli studovat stejné školy, vykonávat stejná povolání, aby mohli volit ve volbách nebo se stát poslanci v parlamentu. Hlavním cílem není jen to, aby měli stejná práva ukotvená v zákonech a stejné možnosti uplatnění ve společnosti. Ženské hnutí chce hlavně dosáhnout toho, aby na muže a ženy bylo nahlíženo s respektem, jako na osoby se stejným intelektovým i tvořivým potenciálem.

Velká rozmanitost v politickém zázemí

• V českých zemích se myšlenky na emancipaci žen objevují poprvé v polovině 19. století, stejně jako ve většině Evropy. V období po druhé světové válce je ženské hnutí téměř po sto letech existence rozvinuté a je tvořeno různými názorovými proudy a sdruženími.
   
• Přestože ze zákona si ženy a muži byli už dvacet pět let rovni, pro ženy bylo stále ve skutečnosti složité, aby mohly dělat stejné věci jako muži.
   
• Náhled společnosti na ženy pozitivně ovlivnila účast žen ve válečných operacích druhé světové války. Ženy se za druhé světové války poprvé oficiálně zúčastnily bojů v uniformách a se zbraní v ruce jako členky armád projevovaly stejnou odvahu jako muži.
   
• Velkou událostí se v roce 1947 stalo zvolení první ministryně v Československu. Byla to Ludmila Jankovcová a měla na starost průmysl.
   
• Ženské hnutí v Československu se projevovalo velkou rozmanitostí. Všichni na obecné rovině usilovali o dosažení stejného cíle, ale každé sdružení, každý člověk vycházel z trochu rozdílných myšlenek nebo politického zázemí. Proto se někdy lidé neshodli na způsobu jak rovnoprávnost mužů a žen prosazovat.

Valná schůze Rady čsl. žen rok 1946.
Zleva Anežka Hodinová - Spurná,
Hana Benešová a předsedkyně Rady čsl. žen
Milada Horáková.
Zdroj: ČTK

Mimokomunistické proudy byly potlačeny

• V důsledku únorového převratu roku 1948 bylo rozhodnuto o sloučení rozmanitých sdružení pod záštitou levicových komunistických myšlenek. Ostatní názory a proudy ženského hnutí byly buď potlačeny nebo zakázány.
   
• Tragickým příkladem nesvobodného a diktátorského přístupu se stala poprava poslankyně a představitelky liberálního ženského hnutí Milady Horákové v roce 1950. Jednalo se o první ženu v Československu odsouzenou k trestu smrti v politickém procesu.
   
• Ženské hnutí bylo následně unifikované a centralizované pod záštitou komunistických myšlenek a stalo se součástí státní politiky. Názvy organizací žen se několikrát změnily.

Oslava MDŽ ve Šlapanicích
zdroj: Archiv Muzea ve Šlapanicích

Nové zákony, které upravovaly práva žen a nastavení rodiny

Prosadila se řada důležitých požadavků, zejména se jednalo o čtyři nejdůležitější.

• Nejdříve se v roce 1949 podařilo vydat nový zákon o rodinném právu, který zbavoval otce postavení „hlavy rodiny“ rozhodující o všech důležitých záležitostech. Zákoník umožňoval ženám ponechat si své příjmení, automaticky se nestěhovat do bydliště manžela apod.
   
• Nový zákon z roku 1957 dovoloval ženám rozhodovat o svém vlastním životě, o tom, zda se stanou matkami nebo podstoupí interrupci. Ženy ale musely předstoupit před komisi, která jejich žádost o přerušení těhotenství posoudila a nakonec rozhodla.
   
• Třetí velká změna nastala v roce 1961 vydáním nového zákona o homosexualitě. Od tohoto roku již nemohli být gayové a lesby uvězněni za svoji sexuální orientaci. Stále se na ně ale část veřejnosti dívala skrze prsty a stát jim znepříjemňoval život jiným způsobem.
   
• Poslední velký výdobytek přinesla v roce 1965 moderní věda. Na československý trh byla uvedena první antikoncepční pilulka s názvem Antigest. Ve srovnání s ostatními státy Evropy se Československo v prosazování rovnoprávnosti žen a mužů na úrovni práva řadilo na přední místa žebříčku.

Polovina 60. let
zdroj: Archiv Muzea ve Šlapanicích

• V druhé polovině období komunistického režimu již k žádným zásadním změnám právního řádu nedošlo a požadavky ženského hnutí se více soustředily na každodenní život v Československu. V šedesátých letech dostávaly prostor také hlasy žen vycházející mimo levicový komunistický proud.
   
• Hlavním tématem je rozpor mezi realitou a uzákoněnou rovnoprávností žen. Přestože se stále hovořilo o emancipaci a zákony zajišťovaly rovnoprávnost, ženy nepůsobily na významných pozicích, nebyly členky předsednictva komunistické strany nebo vlády.

Dvojí směna jako téma po srpnové okupaci

• Po srpnové okupaci v roce 1968 přestaly být názory mimo komunistickou stranu slyšet, ale kritika nerovného postavení žen úplně neutichla. Představitelky ženského hnutí hovořily o minimálním počtu vedoucích a ředitelek v továrnách, vědkyň ve výzkumných ústavech apod., ale hlavně o tom, že i přes značnou pracovní zátěž na ženách stále leželo hlavní břímě péče o děti a domácnost. Této skutečnosti se začalo říkat dvojí břemeno nebo dvojí směna. Jedna čekala každou ženu v zaměstnání a druhá mnohahodinová práce následně doma po skončení pracovní doby.
   
• Ženské hnutí bylo tehdy stále zúžené na jedno velké sdružení Československý svaz žen a propojené s komunistickou stranou, ale reprezentanti státu se k tomuto problému příliš kriticky nevyjadřovali. Ženy nenacházely větší podporu ani v disidentském hnutí Charty 77 založeném v roce 1977 na protest proti porušování lidských práv. Rovnoprávnost žen a mužů stála vždy mimo její hlavní zájem a aktivity.

Nový začátek ženského hnutí v Česku

• Ke konci komunistického režimu se opět mírně rozšiřoval prostor pro diskuzi. Tématu rovnoprávnosti žen se začali věnovat také lidé zaměření na jiné oblasti, např. na ochranu přírody. Z těchto kořenů vyrůstalo ženské hnutí po sametové revoluci v roce 1989, které se poté inspirovalo rovněž dalšími novými podněty. Ve srovnání s lety 1948–1989 bylo mnohem pestřejší z hlediska myšlenek i charakteru jednotlivých sdružení.

Titulní strana časopisu Vlasta z roku 1947
(1. ročník, číslo 8).
zdroj: časopis Vlasta

Mezinárodní den žen rok 1974,
mluví předsedkyně Českého svazu žen Marie Jarošová
Zdroj: ČTK / Hajský Libor